Punské války
První punská válka
Válka s Pyrrhem přivedla Řím do blízkého kontaktu s další středomořskou mocností - s Kartágem v severní Africe. To vzniklo v druhé polovině osmého století před n.l. jako kolonie fénického města Tyros. Založená osada dostala jméno "Nové Město" - Kart Hadašt. Brzy se město vymanilo z vlivu své metropole a získalo úplnou nezávislost. Tomu jistě dopomohla poloha lokality - stálo totiž v místě, kde se Středozemní moře zužuje. Místní obyvatelé se pak nazývají podle města Kartaginci nebo také Punové, což je odvozenina ze jména Fénície.
Rozmach Kartága započatý po osamostatnění se rychle pokračoval. Hlavní vliv na úspěch Kartága měl obchodnický duch obyvatel, kteří v podstatě ovládli veškerý důležitější v západním Středomoří. Stát obchodníky podporoval do té míry, že Kartaginci nesloužili ve vojsku, aby se mohli věnovat obchodu. Armádu tvořili žoldnéři převážně afrického původu, což se v konfliktech s nacionálně cítícími Římany ukázalo jako velká slabina - žoldnéři nebojovali za své domovy, ale za peníze.
Kolem roku 650 před n.l. Kartágo ovládlo síť fénických obchodních stanic po celém západním Středomoří a dokonce založilo mnoho osad nových. Většinou ležela na výhodných místech jako byla kotviště u pobřeží, na výběžcích nebo v ústích řek. Kartaginští mořeplavci hledali především kovy. Právě proto expandovali směrem do Hispánie, jejíž nerostné bohatství bylo značné. A jelikož plout na Pyrenejský poloostrov bez zastávek nepatřilo k jednoduchým úkolům, obsadili Kartaginci několik ostrovů. Jedním z těchto míst byla západní Sicílie. V městě Panormos (Palermo) si pak zřídili Afričané mohutnou válečnou základnu. Místní Řekové se marně pokoušeli vytlačit Puny z města, které zůstalo oporou jejich moci po tři sta let. Podobně si Kartaginci vedli na Sardinii. Později také převzali fénické osady jako dnešní Malagu nebo Cádiz, odkud byl snadný přístup k jihošpanělským dolům. Dokonce i do Etrurie, dalšího významného centra nerostných surovin se Punové dostali, s místními obyvateli uzavřeli spojeneckou smlouvu proti Řekům (porazili je pak v námořní bitvě u Korsiky roku 535 před n.l.).
Stejně, ba dokonce aktivněji, si Punové vedli v Africe. Pevninská říše na tomto kontinentu byla druhou největší ve Středomoří (po Egyptu). Přestože si Afriku představujeme jako kontinent pouští, je sever kontinentu značně úrodný. Do začátku pátého století před n.l. obdělali Kartaginci na 50 000 kilometrů čtverečních půdy, což mimo jiné otvíralo cestu dále do vnitrozemí. Punové nepronikali do Afriky samozřejmě jen po souši, ale jejich lodě dopluly až do Sierry Leone.
Bylo pak jen věcí času, kdy se tato mocnost setká s Římem, neboť Kartágo leželo jen 200 km od Sicílie a jedna z jeho osad ležela jen 50 km od Říma. Diplomatické styky Říma s Kartágem byly poměrně vzácné, do roku 279 před n.l. víme asi o třech smlouvách. Ta poslední se týkala spojenectví proti Pyrrhovi. Jakmile ten odtáhl zpět do Épeiru, vztahy Říma a Kartága se rapidně zhoršily. Zlom nastal, když město Messana (Messina) požádalo Kartagince o pomoc proti nepřátelům. Kartágo přijalo, ale messanští veřejní činitelé si pozvání rozmysleli a obrátili se se stejnou prosbou na Římany. Senát sice váhal přijmout, ale byl přehlasován lidovým shromážděním bažícím po kořisti. Válka se ukázala jako nezbytnost. Měla rozhodnout o budoucnosti Messany. Ještě nikdo nepředvídal, že války potrvají s přestávkami skoro 120 let.
Římané zahájili operace úspěšnou přepravou dvou legií na Sicílii. Kartaginští nechali admirála, který to Římanům dovolil, ukřižovat. Ohniskem dalších bojů se stalo město Syrakusy. To uzavřelo s Kartágem spojeneckou smlouvu, což bylo rozhodnutí na řecké město podivné, neboť Řekové považovali Puny za velké nepřátele. Syrakuský král Hierón II. asi považoval Řím za větší nebezpečí. Po bojích se však Hierón otočil jako korouhvička a stal se spojencem Říma. Zůstal mu věrný po celých zbývajících 48 let vlády. To bylo první vítězství Římanů ve válce - zatím pouze lokálním konfliktu. Kartaginci sice zahájili velké přípravy pro válku, ale ještě než dorazili posily, ztratili svoji hlavní pevnost Agrigentum, odkud prý Římané získali 25 000 zajatců.
O rok později se Římané po dalším vítězství rozhodli rozšířit válku a obsadit celou Sicílii. To bylo možné jen v tom případě, že by Římané porazili silné kartaginské loďstvo. Proto začali z ničeho budovat válečnou flotilu. Stalo se tomu roku 260 před n.l. a vzorem se Římanům snad stala zajatá punská loď, typické válečné plavidlo s pěti řadami vesel a posádkou 300 mužů. Aby vyvážili větší námořní zkušenosti nepřítele, vybavili lodě zařízením, které se nazývá corvus (havran). To byly padací můstky opatřené ostrým bodcem, které se přivazovaly ke stěžni. V boji se pak bodec spustil na palubu nepřátelské lodi a římští vojáci mohli přeběhnout na palubu a setkat se s posádkou v boji muže proti muži, ve kterém Římané bezpochyby excelovali.
Takto vybavená flotila zasáhla do druhé fáze války. Ta se vyznačovala největšími námořními boji starověku. Při prvním střetnutí u pevnosti Mylae (Milazzo) na severovýchodě Sicílie roku 260 před n.l. Římané použili havranů, zvítězili a zničili na 50 kartaginských lodí. O čtyři roky později ve slavné bitvě u mysu Eknomos na jižní Sicílii Římané opět vyhráli, tentokrát v nejtvrdší bitvě, která za starověku proběhla. Kartagincům se podařilo obklíčit římský střed, ale křídelní lodě Římanů prorazily obklíčení a nepřítele těžce zdecimovali.
Toto vítězství zahájilo třetí fázi války, neboť Římané získali přístup k severoafrickým břehům. Jejich vojevůdce konzul Regulus, tam také přistál a táhl na Kartágo až ke vzdálenosti jednoho denního pochodu. Když viděl, že město je v rozbrojích, nabídl mu mír. Podmínky ovšem byly tak tvrdé, že Kartaginci pokračovali raději v boji. V nich využili také zkušeností protřelého žoldnéřského spartského generála Xanthippa. Obě vojska se střetla na jaře roku 255 před n.l. na břehu řeky Bagradas (Medžerda). Tam bylo Regulovo vojsko obklíčeno, těžce poraženo a sám vojevůdce padl do zajetí. Flotila sice přišla vojsku na pomoc, dokonce Puny porazila, ale velitele už nezachránila. Navíc cestou domů loďstvo vplulo do bouře a 250 lodí se potopilo.
Po těchto událostech Římané vzdali tažení do severní Afriky a začala čtvrtá fáze bojů, kdy Římané stavěli jednu flotilu za druhou a pokoušeli se dobýt rozhodujícího vítězství v Sicílii. Římané šťastně a rychle dobyli východní a střední část ostrova a zanechali Punům jen západ. Bojové akce pak překvapivě pokračovaly ještě třináct let - hlavně z toho důvodu, že se Římanům opět podařilo několikrát ztratit celou flotilu v bouřích. Na konci tohoto období si pak finančně téměř vyčerpaný Řím vynutil půjčku na svých nejbohatších občanech. Z té pak Římané postavili novou flotilu, tentokrát již bez havranů, kteří lodě nebezpečně zatěžovali. Tato flotila se pak osvědčila - s její pomocí obklíčili Římané zbývající pevnosti Kartaginců na Sicílii a pak si u Aegatských ostrovů zajistila hladké definitivní vítězství nad loďstvem Kartága. Po těchto událostech už Kartagincům nezbývalo než uzavřít mír. Stalo se roku 241 před n.l. Válka trvající 23 let skončila.
Řecký dějepisec Polybios označil tuto válku za nejkrutější a nejkrvavější boj, který se kdy odehrál. Obě strany zažily hrozné strany na životech a na lodích. Kartaginci prohráli i přes svou převahu na moři. Udělali velkou chybu, že vůbec dovolili Římanům, aby se přepravili na Sicílii. Římští velitelé také udělali mnoho chyb, zvláště na moři se konzulové moc nevyznamenali. Kartaginští vojevůdci však jistě svým protějškům záviděli. Za porážku jim totiž hrozilo ukřižování, po vítězství se zase stávali pro vládce města příliš nebezpečnými soupeři. Vláda Kartága navíc byla příliš rozštěpená, takže i vynikající vojevůdci jako Hamilkar Barkas nebo Hanno nemohli zasadit nějakou osudovou ránu Římanům.
Poražené Kartágo nezmizelo z map, ale už nikdy nemohli posílat své lodě do Itálie a příštích deset let platilo nepříteli po 320 talentech zlata. Ztratilo také vliv na Sicílii a začalo ho ztrácet i na ostatních ostrovech v oblasti - Sardinii a Korsice. Přestože v této válce prohráli, nesrazila je porážka na kolena a za dvacet let se Římu opět postavili se zbraní v ruce v možná ještě osudovější válce pro obě strany. K tomu však bylo třeba mnoha změn, které provedly velké osobnosti Kartága.
Druhá punská válka
Druhá punská válka začala tím, že si Hannibal, velitel kartaginských sil zajistil postavení v Hispánii, odkud vyrážel. Zde stálo město Saguntum, které zprostředkovávalo obchod pro Řeky z dnešní Marseille a Římanům sloužilo jako výchozí základna pro výboje. S příchodem jara 219 před n.l. vyrazil Hannibal proti městu. Okolí města vojáci snadno zpustošili, ale samotné Saguntum se bránilo velmi urputně - bitky byly velmi urputné a město se bránilo celé měsíce. Hannibal nemohl být s vývojem situace spokojen, neboť měl v hlavě již další postup do Itálie, ale snad by ani města nedobyl, kdyby Saguntum jeho římští spojenci nevydali napospas osudu. Když nepřicházely posily a situace začínala být zoufalá, soustředili všechno zlato, znehodnotili ho (hodili ho do ohně s kusy mědi...), muži vyšli do posledního boje a ženy s dětmi spáchaly sebevraždu. Osm měsíců trvalo Hannibalovi než dobyl města, které se bránilo zcela samo a získalo si tak věčnou slávu.
Po vítězství Hannibal sebral poměrně bohatou kořist, zajatce poslal do Kartága a sám se vydal na odpočinek do Nového Kartága (dnes Cartagena). Svým vojákům povolil návštěvy rodin a sám plánoval postup, kterým chtěl zničit Řím - přes Alpy do samotné Itálie. Římané ztráceli čas zbytečnostmi - hledali, zda Hannibal překročil mírovou smlouvu o své vlastní újmě nebo se souhlasem Kartága. Pád Sagunta konečně Římany probral a začali sbírat své roztroušené legie. Většinu jich ovšem poslali špatným směrem.
Na jaře 218 před n.l. se Kartaginci připravili k pochodu. Vojsko Hannibal rozdělil - některé poslal do Kartága, aby město chránili a drželi jeho vliv, část nechal svému bratrovi Hasdrubalovi v Hispánii a se zbytkem, podle Livia to bylo 90 000 pěších a 12 000 jezdců se stádem válečných slonů (37 kusů), chtěl táhnout do Itálie. Cesta, kterou si Hannibal vybral, je notoricky známá dnes, ale pro Římany byl pochod před Pyreneje i Alpy velikým překvapením (resp. přesně známá tato cesta není a nikdy nebude - antičtí spisovatelé ji nezaznamenali).
Římané reagovali stále ještě zmateně - vyslali poselstvo do kartaginského senátu. Posel prý nabídl Punům válku nebo mír podle jejich uvážení. Kartaginci odpověděli, že si má posel sám vybrat a Říman zvolil válku (Kartaginci také odmítli vydat Římanům Hannibala, o což je římská republika rovněž naivně žádala). Válka začala.
Římané svěřili obranu proti Hannibalovi Publiu Corneliovi Scipionovi. Ten se domníval, že bojištěm bude Hispánie, a proto vyplul tímto směrem. Hannibal se mezitím bez problémů dostal do jižní Galie a zde také poprvé narazil na Scipia. Oba vojevůdce čekalo při vzájemném střetu překvapení, nemohli o sobě vědět. Bitva se změnila v šarvátku průzkumných oddílů, z níž vyšli lépe Římané, ale Scipio věděl, že to nic neznamená a rozhodl se stáhnout do Itálie. Část sil pod vedením svého bratra Gnaea Cornelia poslal také do Hispánie. Kartaginci se tak v podstatě bez odporu dostali k Alpám. Nyní vše stálo proti Hannibalovi, počasí nestálo za nic a horské kmeny kladly Punům pasti všude, kde to jen trochu šlo. Po patnácti dnech pochodu se konečně trosky veliké armády dovlekly do podhůří Alp na italské straně. Přechod těchto hor se rovnal porážce v obrovské bitvě, Hannibal prý mluvil o tom, že v Itálii měl 20 000 pěších a 6000 jezdců. To by znamenalo ztrátu asi poloviny lidí, se kterými se vydával přes Alpy. Ze strategického hlediska to ovšem bylo veliké vítězství. Hannibal nyní mohl ohrozit samotný Řím.
Scipio se vylodil v Pise a vyrazil Hannibalovi naproti. Měl slíbeny posily ze Sicílie, kde byla rozložena většina legií. Hannibal mezitím zkonsolidoval síly a vydal se na jih. Cestou se také zkoušel spojit s místními kmeny, což se mu nezřídka v případě Keltů podařilo.
Scipio se svými nezkušenými legiemi se rozhodl, že zkusí Hannibala porazit nebo alespoň zpomalit jeho postup, aby mohly dorazit posily. K bitvě došlo na řece Ticinu, na sever od Pádu. Morálka Římanů nebyla dobrá, zatímco Hannibalovi se podařilo vyvolat u svých mužů nadšení pro boj. V bitvě samotné se vyznamenali numidští jezdcí, kteří obrátili na útěk římskou jízdu a poté i legie. Scipio měl co dělat, aby neztratil celou svou armádu a sám byl středně vážně zraněn. Po bitvě tedy odvedl přeživší za největší italskou řeku Pád. Tu Hannibal bez boje překročil. V té době přišel na sever s posilami Sempronius Longus, plný sebedůvěry. Rozhodl se bez ohledu na Scipia svést s Puny bitvu. Ta, známe ji jako bitvu na řece Trebii, dopadla mnohem hůř než ta předchozí a Římanů příliš nevyvázlo.
Hannibal samozřejmě odpočíval, získával spojence a nové vojáky. Jeho plánem byl odříznout Řím od spojenců a dostat tak pyšné město do neřešitelné situace - Řím by se sám neubránil. K tomu, aby se Hannibal do střední Itálie, musel překročit Apeniny. První pokus nedopadl vůbec dobře a Hannibal se musel vrátit a spokojit se se ztrátou 7 slonů. Druhý pokus začal nadějně, ale jeho pokračování se stalo noční můrou kartaginských žoldnéřů. Pochod přes bažiny stál tisíce lidských životů, ze slonů zůstal jediný a jeho jezdec, Hannibal, ztratil po neznámé chorobě jedno oko. Přesto však Hannibal svým vojákům vrátil v krátké době bojeschopnost. Proti němu se vydal konsul Gaius Flaminius, kterého však Hannibal na hlavu porazil u Trasimenského jezera.
V Římě vypukl po bitvě zmatek, ještě umocněný porážkou 4000 mužů, které poslal Flaminiův kolega konsul Gnaeus Servilius. V této situaci si Římané zvolili diktátora. Tím se stal Quintus Fabius Maximus, jeho jakýmsi nižším kolegou pak Marcus Rufus. Fabius sice neměl závratnou popularitu, ale svou strategií asi zachránil Řím. Odmítal vojenský střet s Hannibalem a pouze střádal síly a Kartagince znepokojoval nájezdy. Tím si u svých spoluobčanů vysloužil ne zrovna chvalnou přezdívku Cunctator (Louda) a vlnu kritiky, kterou vedl hlavně Rufus. Prostý lid totiž toužil po rozhodné bitvě, která měla Hannibala konečně porazit.
Mezitím Hannibal rozvažoval další kroky. Nakonec, místo toho aby táhl na Řím, vydal se do Umbrie, kde vojákům rozdělil kořist a nechal je odpočívat. Tento krok považují již antičtí autoři za podivný, protože se tak Punové dostali daleko od Říma. Hannibal si asi myslel,že pochod na Řím už je nad jeho síly, a je možné, že to odpovídalo skutečnosti. Každopádně šance zůstala nevyužita. V Kartágu samém si však Hannibal získal bezvýhradnou podporu - alespoň podle slov.
Hannibal měl velké potíže se zásobováním, a proto musel procházet Itálií a drancovat bohaté kraje. V Apulii se na Hannibala nalepila vojska Gnaea Servilia a pronásledovala jej podobně jako pár měsíců předtím Flaminiovi muži. Tentokrát však dostali Římané Hannibala do úzkých. V soutěsce mu uzavřeli cestu a zkáza Kartaginců vydala velmi reálně. Hannibal si však vzpomněl na boj, ve kterém padl jeho otec, pustil na Římany (mimochodem stejnou lest použil i Žižka) vozy naplněné dřívím a zapálené a prorazil beze ztrát cestu - Římané totiž ustoupili. Po bitvě se Hannibal přesunul do městečka Gerunium, kde hodlal přezimovat. Ještě předtím však Hannibal Římany znovu porazil a jen příchod diktátora Fabia zachránil legie před další pohromou. Velitelem poraženého vojska byl v podstatě také diktátor (došlo ke zdvojení funkce) Minucius.
O prvních měsících roku 216 před n.l. a bitvě u Cannae, která znamenala drtivou porážku legií a málem i konec římské vojenské síly, se zmiňuji v oddílu Bitvy. Po bitvě se Hannibal musel rozhodnout co dál. Jeho vojsko utrpělo poměrně těžké ztráty, ale římská moc se zdála zlomena. Není divu, že mnoho kartaginských velitelů včetně těch nejvýznamnějších radilo Hannibalovi, aby táhl na Řím. To však Hannibal odmítl - nevíme proč, je však možné, že to bylo z nějakého vážného důvodu (a u člověka jako Hannibal i téměř jisté). Místo vojenské pak zahájil diplomatickou ofensivu, která měla Řím zbavit spojenců ve střední Itálii. To se ukázalo jako marná snaha - spojenci zůstali v drtivé většině věrní i po bitvě u Cannae. Hannibalovi se podařilo získat posily z Kartága a stejně cenné byly i peníze, které poslal kartaginský senát.
Pro Řím znamenala katastrofa u Cannae vzpruhu. Velitel poražených Varro, který vyvázl z bitvy, byl přivítán v Římě okázale jako muž, který ani v nejhorší chvíli nezoufá nad stavem vlasti. Do čela státu se opět dostal diktátor - Marcus Iunius Pera. Ten za cenu drastických opatření obnovil sílu armádu - nebo ji alespoň zvýšil na maximální možnou úroveň. V legiích nyní bojovali vedle mužů i sedmnáctiletí chlapci, vězňové a otroci. Misky vah se začaly pomalu, ale jistě přesunovat na římskou stranu.
Hannibal se přesunul na jih, kde hodlal vybudovat protiřímskou základnu s centrem v městě Capua. To se mu do jisté míry podařilo, i když rozhodně ne zcela. Na kartaginskou stranu se poté přidalo sicilské království, které předtím bojovalo proti Punům a do boje vytáhl i makedonský král Filip V., který chtěl po Římanech Balkán. Řím nyní bojoval všude a jeho situace opět nevypadala dobře.
Léta 215 - 211 před n.l., o kterých budou následující odstavce, se považují za přelom ve válce, ukázalo se, že jen Řím může sjednotit Středomoří. Na jaře 215 před n.l. sice Kartaginci dobyli dva přístavy a konečně se k nim připojily posily se samotného Kartága, ale obléhání jiných měst se stalo velmi zdlouhavou a krvavou záležitostí, která navíc nemohla obrátit výsledek války. Posledním velkým Hannibalovým úspěchem v Itálii se pak stalo dobytí jihoitalského Tarentu roku 212 před n.l. (nepadla však citadela, kterou Kartaginci nikdy nedobyli). Od této doby prakticky Hannibalova armáda ztratila jakýkoli vojenský význam a získala roli pozorovatele. Naopak Římané začali zvedat hlavy a od roku 213 před n.l. obléhali Capuu, která také po dvou letech padla. Aby město zachránil, odvážil se Hannibal k tomu, co nechtěl ani po bitvě u Cannae - k tažení do Říma. Asi tušil, že jeho vyhlídky jsou malé, ale přesto obešel Římany u Capue a roku 211 před n.l. vytáhl k centru impéria. Tam však nedokázal nic, než způsobit paniku (známé Hannibal ante portas - Hannibal před branami), neboť vojensky na Řím ani nezaútočil. Bylo jasné, že Hannibalovi docházejí síly, zatímco Římané sílí den ode dne.
Římský úspěch nezůstal osamocen - dobyli také Tarent, což byla velmi důležitá základna Kartaginců. Na Sicílii se bojovalo o Syrakusy, které padly roku 212 před n.l. (při tom byl zabit Archimédes) a Římanům od té doby patřil i tento ostrov. V Makedonii si Římané uvolnili ruce tím, že Filipovi dali nějaké menší území výměnou za mír. V samotné Africe bojovali Kartaginci proti numidskému králi Sifakovi, což si vyžadovalo odvelení jistých sil z Hispánie.
Zde Římané bojovali pod oběma Scipiony, známými nám ze začátku války, Punům velel Hannibalův bratr Hasdrubal, velmi schopný vojevůdce. Věci šly lépe pro Římany - dobyli zpět severní provincie a přenesli boje opět k Saguntu. Scipionové si byli tak jisti porážkou Kartaginců, že rozdělili své vojsko ve dvě. To byla katastrofální chyba a oba bratři roku 211 před n.l. padli v prohraných bitvách. Jako jejich nástupce se dostavil mladý, tehdy čtyřiadvacetiletý, muž, Publius Cornelius Scipio, později jeden z největších vojevůdců Říma. Ten dobyl Nového Kartága a do roku 205 před n.l. i celou Hispánii.
Toto vítězství mohlo docela dobře stát na počátku porážky Římanů. Kartaginská armáda pod Hannibalovým bratrem Hasdrubalem totiž opustila Hispánii a vydala se do Itálie, kde měla posílit ochablé a nečinné sbory Hannibala. Příchod Kartaginců vyvolal přechod části Keltů k nepříteli a vyvolal protiřímské nálady i v dosud loajálních částech střední Itálie. Řím postavil nouzové vojsko podobně jako v bitvách na začátku války, ale Kartaginci tentokrát bitvu - na říčce Metauru - prohráli. Hlava Hasdrubala pak skončila v kartaginském táboře Hannibala. Bylo zřejmé, že Kartágo začíná bojovat o své přežití.
Kartaginci zkusili znovu poslat vojáky do Itálie. Druhý Hannibalův bratr Mago se vylodil v severní Itálii, aby se spojil s Hannibalem (roku 205 před n.l.), jeho síly však nebyly dostatečně silné, aby prorazil. Také pokus konvoje 100 lodí a zásobení a přívoz posil pro Hannibala byl odražen u Sardinie a jen asi pětina lodí se zachránila zpět do přístavů.
V té době už Římané chystali výpravu do Afriky, které měl velet Scipio. Transport 400 lodí dorazil po menších problémech do Afriky, aby zničil tuto zemi v odplatě za úděl Itálie po většinu války. Stalo se tak ve stejném roce, kdy se v Itálii vylodil Mago. Dlouhou dobu se k útoku pouze připravoval, situaci mu ztížila i zrada mocného numidského krále Syfaka, který přešel na stranu Kartága. Římané nyní podpořili vůdce jiné části numidských kmenů Masinissu, který Syfaka po bojích zajal a dobyl jeho království. Kartaginci požádali o mír za tvrdých podmínek, který by snad i Římané přijali, ale plnou moc v řešení problému dali Scipionovi, který zvolil pokračování války.
Rok 203 před n.l. znamenal pro Kartágo dvě těžké porážky v Itálii - Maga porazili Římané v Kampánii a donutili k návratu a Hannibal byl nucen činit totéž, což byla nejtěžší chvíle jeho života. Avšak válečník se v něm nezapřel - bojoval dál. Jeho příchod znovu rozproudil umírající válku v Africe, neboť naplnil Kartagince novou nadějí. Scipio vyrazil směrem ke Kartágu, aby město zničil a Hannibal mu šel v patách, aby jej na cestě porazil. To se stalo v krvavé bitvě u Zamy. Po své porážce uznal i Hannibal, že je třeba uzavřít mír. Mírová smlouva znamenala konec touhy Kartága stát se vládcem mocné říše. Loďstvo bylo zredukováno na pouhých 10 lodí, Kartaginci měli za padesát let zaplatit Římu 262 000 kg stříbra, vydat všechny zajatce a přeběhlíky, bojovat mohli jen se souhlasem vítězné strany. Tak skončila jedna z nejkrutějších válek antiky, ne-li úplně nejhorší. Moc Kartága byla zlomena. Tehdejší Římané nevědomky vytvořili světovládný státní útvar, který v příštích sto letech expandovat do celého Středomoří.
Postup Hannibala během druhé punské války
vysvětlivky - zelená šipka - Hannibal
- fialová šipka - Hasdrubal
- červená šipka - Římané
zdroj mapa: www.wikipedia.cz
Po porážkách v obou předchozích punských válkách byl vliv dříve velmi mocného Kartága zredukován na blízké okolí. Mluvím teď o vlivu vojenském, protože Kartaginci byli stejně skvělí obchodníci jako kdykoli předtím a vydělávali veliké sumy. Podmínky předchozí mírové smlouvy z roku 201 před n.l. byly pro Kartágo kruté, k povinnostem patřilo i zaplacení 262 000 kg stříbra. Naprosto Římané omezili také politická práva Punů - zakázali jim třeba vést válku bez předchozího souhlasu senátu. To se pak stalo důvodem války poslední, naprosto zoufalé a zoufale statečné.
Dříve je však alespoň stručně vylíčit důvody, proč Římané nezničili Kartágo již dříve (konkurovalo jejich obchodu a bylo stále potencionálním nebezpečím). Odpověď je těžká a vzniká kombinací několika faktorů, ale leží za tím asi snaha Říma nejdříve porazit pevninské nepřátele (Řeky a Syřany) a až poté Puny. Rozhodně nenechali Římané přežít Kartágo po půl století jen z dobré vůle. V Římě byly velké tlaky na senát, aby zaútočil, zvláště ze strany obchodníků - ale nejen těch. Cato, velmi vlivný muž, končil každý svůj proslov, ať už se týkal čehokoli, větou: "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno". Po definitivní porážce Makedonie přišel čas i pro Kartágo.
Důvodem vypuknutí války se stal Masinissa, tentýž král, který se objevil u porážky Hanibala u Zamy před 63 lety. Ten začal, pravděpodobně po dohodě se senátem, útočit na kartaginská území (oficiálně z toho důvodu, že Kartaginci roku 151 před n.l. vyhnali jeho stoupence z města). Punové dobře věděli, že se nemohou bránit, a tak se po nějakou dobu Masinissovi skutečně nebránili, doufaje ve spravedlnost římských senátorů. Ti však žádosti o povolení války s numidským králem zamítli. Proto se kartaginský senát rozhodl vypovědět Masinissovi válku bez svolení Římanů. To klasifikoval Řím jako porušení příměří a nachystal si armádu na úplné zničení Kartága.
Punové chtěli mír, poslali do Říma poselstvo s omluvou, ale senát chtěl kapitulaci a slíbil Punům právo na území. Když vyslanci chtěli vědět, co to znamená, odpověděl jim senát, že odpověď přinesou do Kartága konsulové římské republiky. Stalo se. Kartaginská státní rada na začátku jednání sdělila, že odsoudila svého vojevůdce Hasdrubala k trestu smrti. Římané kývli a kladli další podmínky - vydání všech zbraní a surovin k jejich výrobě, odevzdání všech lodí. Vše splněno. A poslední požadavek: "Zbouráte své město. Dovoluje se vám postavit jiné, a to kdekoliv, avšak ne blíž než deset mil od mořského břehu!" To však bylo příliš. Začala válka.
Punové povolali Hasdrubala zpět do čela vojsk a začal heroický odpor. Město Kartágo mělo asi 700 000 obyvatel, které chránila hradba sloužící zároveň i jako kasárna pro 20 000 pěšáků, 4000 jezdců a 300 slonů. Kolik mužů skutečně bojovalo proti Římanům nevíme, měli prý desetinásobnou převahu, navíc je vedl Publius Cornelius Scipio Aemilianus, velmi schopný vojevůdce. Přesto Kartaginci odolávali více než dva roky. Samozřejmě, že především díky odhodlání, přísaha boje na život a na smrt nebyla jen prázdnou frází. Muži bourali své kamenné budovy, aby z nich vyrobili střely do katapultů, ženy si stříhaly vlasy, kterými se nahrazovaly nedostatkové tětivy do luků, zbraně se získávaly i tavením nádob. Statečnost však nedokáže nesytit krky. Míjel třetí rok obléhání, Scipio sevřel Kartágo těsným obléhacím krunýřem a ve městě zavládl hrozný hlad.
Římané se chystali k poslednímu útoku a právě tehdy bylo Kartágo ceremoniálně prokleto, stejně jako třeba Veje nebo Korint. Po tomto úkonu začal samotný útok, obrana Kartaginců se zhroutila, ale ještě šest dní se bojovalo od domu k domu. Ze všech obyvatel města přežilo sedmý den jen asi 50 000 lidí, kteří včetně Hasdrubala utekli na hrad Byrsa na návrší nad městem. Zkáza města byla neodvratná, a tak vyslali svého vojevůdce, aby vyjednal mír (jeho manželka spáchala i s dětmi sebevraždu). Scipio nechal Puny kapitulovat, byť jim zaručil jen život. Poté město vydal svým vojákům v plen - sedmnáct dní trvalo, než lehlo město popelem. Řím ztratil svého dřívějšího největšího soka ve Středomoří, ale jen to jim nestačilo. Zbourali všechny domy, půdu přeorali a posypali solí, aby zde nic nerostlo. Scipio věděl, že dosáhl velikého vítězství, ale prohlásil prý: "Je to slavná chvíle, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou mé vlastní město..." Byl to moudrý člověk.
Vrstva popela po dohoření požáru čítala asi dva metry, z města nezůstalo prakticky nic kromě sklepů a náhrobků. Město však disponovalo tak výhodnou polohou, že ho Římané již roku 122 před n.l. obnovili. Město ze začátku spíše živořilo, ale Caesar a Augustus jej obnovili v plné velikosti. Brzy plnilo Kartágo opět funkci centra Afriky, za křesťanských dob se stalo po Římu největším městem západu a sídlem biskupa. Roku 439 Kartágo dobyli Geiserichovi Vandalové, o sto let později je získal byzantský vojevůdce Belisar, přičemž prvnímu z nich sloužilo Kartágo za sídlo. Když roku 626 Konstantinopolis svírali nepřátelé, uvažoval basileus Hérakleios o přeložení svého sídla právě do Kartága. Arabové města dobyli roku 697 po tuhém boji a zřídili na jeho místě město Tunis. Zde zemřel například francouzský král Ludvík IX. Svatý na své křížové výpravě. Tunis je pak dodnes hlavním městem Tuniska.
Pád Kartága definitivně uzavřel kapitolu dějin známou jako Punské války. Ty trvaly 118 let a stály statisíce lidských životů, římská vítězství ve zbrani také možná způsobila porážku umění, které bylo za války pochopitelně odstrčeno stranou. Právě v těchto válkách se objevila stejná římská houževnatost při obraně vlasti jako za Pyrrhových válek, ale i stejná bezohlednost při útoku jako třeba při zničení Jeruzaléma, Korintu a stovek jiných měst. Každopádně vítězství v punských válkách stálo na počátku cesty římské republiky a později císařství za světovládou.
zdroj: http://antika.avonet.cz