Jdi na obsah Jdi na menu
 


V. I. Lenin

5. 2. 2009

Vladimír Iljič Uljanov

(rusky:  Владимир Ильич Ульянов), který přijal přezdívku Lenin (Ленин), ( 10. / 22. dubna 1870 v Simbirsku (dnes Uljanovsk) – 21. ledna 1924 Gorki u Moskvy), byl ruský komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády SSSR a teoretik leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu.

Všeobecně je označován za zakladatele komunistického Sovětského svazu. Stál v čele bolševické revoluce roku 1917 v Rusku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování vlastního obyvatelstva.
„Lenin“ byl jeden z jeho revolučních pseudonymů. Není vyloučeno, že si toto jméno zvolil na důkaz opozice vůči Georgiji Plechanovovi, který používal pseudonym Volgin, podle řeky Volhy. Uljanov si zvolil Lenu, která je delší a teče opačným směrem. Přestože se zdá, že měl Plechanov v dotyčném období života na Lenina velký vliv, věrohodnost vysvětlení je diskutabilní. Existuje řada teorií o původu jeho jména a on sám nikdy neprozradil, proč si je vybral. Na západě je někdy chybně uváděn jako „Nikolaj Lenin“, přestože se tak nejmenoval, byl to jen jeden z jeho pseudonymů.

Životopis

Dětství a dospívání
Lenin se narodil v ruském Simbirsku jako syn Ilji Nikolajeviče Uljanova (1831 - 1886), ruského gymnaziálního ředitele, jenž usiloval o demokratizaci a vzdělání pro veškeré obyvatelstvo Ruska a vykonal mnohé pro vzdělání neruských etnik v oblasti Povolží, a jeho liberální ženy Marie Alexandrovny Blankové (1835 - 1916). Prarodiče z otcovy strany byli Kalmyci, babička jeho matky byla Volžská Němka Luteránského vyznání, a dědeček jeho matky byl žid konvertující ke křesťanství. Sám Lenin byl pokřtěn jako pravoslavný Rus.
Lenin se pilně vzdělával v latině a řečtině. Do jeho dospívání zasáhly dvě tragédie: roku 1886 mu zemřel otec na mozkovou mrtvici, a následující rok, 8. května 1887 byl popraven jeho starší bratr Alexandr Uljanov za účast při atentátu na cara Alexandra III.. Tato událost Lenina radikalizovala a koncem roku 1887 byl po čtyřech měsících studia vyloučen z právnické fakulty Kazaňské univerzity pro účast ve studentských protestech a vypovězen pod neveřejný policejní dozor do vesnice Kokuškino. Zde se seznamuje s Hegelovými díly, díky čemu získal ponětí o dialektické metodě, což mu pomohlo lépe pochopit Marxovu teorii. Práva dostudoval dálkově na univerzitě v Petrohradě a roku 1891 získal povolení vykonávat právnickou profesi.

 

 

 

 Revolucionář

 

Vladimir Uljanov (Lenin) - snímek pravděpodobně z roku 1887

 

 

Leninův snímek z prosince 1895

 

 

 

Krátce po svém příjezdu do Petrohradu roku 1893 se místo obvyklého povolání zapojil do revolučního propagandistického hnutí a studia marxismu, stal se vůdcem místních marxistů a roku 1895 založil levicový „Svaz boje za osvobození dělnické třídy“, první zárodek radikální levicové marxistické strany v Rusku. V prosinci 1895 byl Lenin uvězněn a po 14 měsících poslán na tři roky do vyhnanství do sibiřské vesnice Šušenskoje. O rok později za ním přijela do Šušenského i levicová aktivistka Naděžda Krupská, která se v červenci 1898 stala jeho manželkou a setrvala s ním do konce života.
V dubnu 1899 vydal Vývoj kapitalismu v Rusku . Po návratu z vyhnanství roku 1900 odešel Lenin do emigrace. V tomto období vydával levicový časopis Iskra (česky Jiskra) a řadu spisů a knih vztahujících se k revolučnímu hnutí.
Stal se vedoucí postavou extrémně levicového hnutí a byl aktivním členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDRSR) a roku 1903 se po rozchodu s menševiky stává vůdcem bolševické frakce. Roku 1906 je zvolen do předsednictva SDRSR. Obecně lze říci, že Lenin vedl radikální frakci SDRSR (kterou nazval bolševickou - většinovou) a i v jejím rámci představoval radikála prosazujícího extrémní postoje pokud šlo o kázeň ve straně. Již v této době (ač dosud v menšině) opakovaně ignoroval ta rozhodnutí strany, se kterými nesouhlasil. Proti svým odpůrcům bojoval tvrdě a nemilosrdně, většinou bez usmiřování. Viktor Černov (vůdce eserů) jej označil za člověka „s pravdou v kapse“, s pravdou, kterou musí mít za všech okolností. Roku 1907 se z bezpečnostních důvodů přesunuje do Finska. Následně cestuje po Evropě a účastní se mnoha levicových setkání a aktivit, včetně Zimmerwaldské konference roku 1915. Když Inessa Armandová emigrovala z Ruska a usadila se v Paříži, setkala se zde s Leninem a jinými bolševiky žijícími zde v exilu. Inessa Armandová se pak stala Leninovou milenkou. Lenin se v exilu snažil získat finanční podporu pro revoluční činnost, což se dařilo díky jeho spolubojovníkovi - revolucionářovi Alexandru Izrailovi Lazarevičovi (zvanému též "Helphand" či "Pavrus"). Ten dokonce pro revoluční činnost v Rusku postupně získával od roku 1915 finanční částky i od Berlínského ministerstva financí.
Po svržení cara Mikuláše II. se 16. dubna 1917 vrací ze Švýcarska do Petrohradu, stává se zde vedoucím představitelem bolševického hnutí a publikuje Dubnové teze . Po neúspěšném červencovém dělnickém povstání se Lenin přesunuje z bezpečnostních důvodů do Finska. Vrací se v říjnu 1917, využívá slabosti Kerenského vlády a začíná intenzívně připravovat revoluci, kterou nakonec pod heslem „Všechnu moc sovětům“ uskutečnil počátkem listopadu (tzv. Velká říjnová socialistická revoluce). Vzniklo tak Sovětské Rusko. Své představy o vládě vyjádřil v eseji „Stát a revoluce“ , v níž se vyslovil pro novou formu vlády založenou na existenci dělnických rad, nebo sovětů.
Prvními dekrety sovětské moci byly Dekret o míru, který vyzýval všechny válčící strany k ukončení války, a Dekret o půdě, jenž dával miliónům bezzemků půdu, na které léta pracovali.
Je více než pravděpodobné, že se Lenin dostal ze Švýcarska do Petrohradu s pomocí Německého císařství. Očití svědci potvrzují, že Lenin cestoval v uzamčeném vlaku (snad zapečetěném vagonu), který vyslali Němci. Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.

 

 

 Hlava Sovětského státu

 

Socha Lenina v Kyjevě; památníky V. I. Lenina se dodnes nacházejí na mnoha místech bývalého Sovětského svazu

 

 

 

 

8. listopadu 1917 je Lenin zvolen předsedou rady lidových komisařů. Tváří v tvář hrozbě německé invaze usiloval Lenin o podepsání okamžité mírové smlouvy. Jiní bolševičtí vůdci, jako například Bucharin, obhajovali pokračování války jako prostředku podněcujícího revoluci v Německu. Lev Trockij, jenž vedl vyjednávání, obhajoval kompromis v podobě mírové smlouvy pouze v případě nulových územních nároků obou stran.
Po kolapsu vyjednávání zahájilo Německo rozsáhlou invazi, v jejímž důsledku ztratilo Rusko obrovská území na západě. V důsledku těchto událostí došlo k posílení Leninových pozic v bolševické straně a v březnu 1918 Lenin nařídil svým emisarům přijmout německý návrh na ukončení války (tzv. Brestlitevský mír), aby tak splnil slib, který pomohl jeho straně k moci, a zároveň se mohl soustředit na domácí problémy.
Nyní konečně mohl začít organizovat to, bez čeho podle něj nemohla žádná revoluce dospět k pozitivnímu výsledku: teror jakobínského stylu. Za tímto účelem nechal již dříve zřídit Čeku, znovu zavedl krátce před tím zrušený trest smrti a prosadil popravy „nepřátelských elementů“ bez soudu jako standard. Obhajoval to takto: „Jestliže nemůžeme zastřelit bělogvardějského sabotéra, jaká je to potom velká revoluce?“ Tímto způsobem bylo naloženo také s celou carskou rodinou - „popraven“ bez soudu byl car, jeho manželka a všech pět dětí, dále osobní lékař rodiny a služebnictvo, které jim zbylo. Neexistuje důkaz, že by se tak stalo na základě jeho přímého rozkazu, ovšem jisté je, že toto řešení podporoval (opakovaně v minulosti navrhoval vyhlazení celého rodu Romanovců) a že bylo v souladu s jeho instrukcemi. Někteří historici poukazují na to, že je nanejvýš nepravděpodobné, že by se někdo opovážil popravit cara a jeho rodinu bez jeho vědomí nebo alespoň předběžného souhlasu.

Roku 1919 vznikla z Leninovy iniciativy Komunistická internacionála, která mu měla sloužit k rozšíření revoluce do dalších zemí. Rudá armáda expandovala do sousedních zemí a její úspěšné tažení Polskem dávalo naději na spojení se nejen s maďarskou, ale i s německou a francouzskou revolucí. Krátce před bitvou u Varšavy poslal Lenin vzkaz italským komunistům, že je třeba bezodkladně připravit revoluci v Itálii, která by usnadnila Rudé armádě cestu do Itálie a Říma poté, kdy bude sovětizováno Československo, Polsko a Maďarsko. Tyto plány ovšem přišly vniveč poté, kdy byla Rudá armáda v bitvě u Varšavy rozdrcena. Lenin sám tím byl velmi rozhořčen, nicméně bral to pouze jako odklad nevyhnutelného. Pevně věřil, že co nevyšlo nyní, vyjde později, neboť je to vědecky předpovězená nutnost.
V roce 1920 na jeho příkaz SSSR jako první stát na světě zlegalizoval umělé potraty (zabíjení nenarozených dětí), a to po celou dobu těhotenství.

V roce 1921 nechal Lenin brutálně potlačit vzpouru kronštadtských námořníků a několik rolnických povstání. Poté vydal sérii brutálních rozkazů, které udělaly z poprav bez soudu standardní metodu. V roce 1922 vydal směrnice pro boj s církvemi, zejména pak s pravoslavnou církví, v nichž nařídil odstranit cenné věci z kostelů a vyzval přitom k vraždění kněží (z Leninových instrukcí Čece: „Čím větší množství reakcionářských kněží a reakcionářské buržoazie bude v této záležitosti zastřeleno, tím lépe.“) Když se objevily protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi, Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“

 

 

Leninova poslední fotografie, 1923

 

 

 

 

V ekonomické politice prosazoval kolektivizaci a tvorbu kolchozů, elektrifikaci Ruska a přestavbu průmyslu. Jako relativně úspěšný lze zhodnotit pouze projekt elektrifikace, zbytek skončil katastrofou a vedl ke zbídačení Sovětského svazu. Lenin musel nakonec přistoupit na politiku tzv. NEPu (povolení určité formy drobného ekonomického podnikání), aby zabránil úplnému zhroucení ekonomiky, a zcela odstoupil od kolektivizace.
26. května 1922 ranila Lenina první mozková mrtvice. Částečně se po ní sice zotavil, ale neustále si stěžoval na nedostatek duševního klidu a jeho psychika byla zřejmě vážně narušena. Přesto stále zastával (oficiálně i fakticky) vedoucí úlohu ve státu až zhruba do prosince 1922, kdy se jeho stav opět zhoršil. Mezi prosincem a březnem roku 1923 sepsal tzv. závěť (Dopis sjezdu), ve které mimo jiné varoval před Stalinem. V březnu dostal další mrtvici, po níž už z něj zbyla pouze lidská troska. Zemřel 21. ledna 1924.

Leninovo tělo bylo nabalzamováno a dodnes je vystavováno v Leninově mauzoleu.

zdroj: www.wikipedia.cz